GANGANDI

(Vulkanický tulák)

Kategorie: duchové

Řád: chodci, ti co kráčí

Sopky.

Vždycky mě fascinovaly.

Nestálé, tvárné, nebezpečné a neškodné z minuty na minutu.

Spáči, kteří klidně promeškají celá staletí a s rozlepením víčka, prvním nádechem bdělosti, jsou schopni přepsat celý scénář dějin.

Nezaujatě.

Promění krajinu, a ta zase je. Rostou a zmenšují se, nadouvají a oplasknou, žijí, bouří a některé po čase zeslábnou natolik, že jejich plamen hravě sfoukne jemný vánek.

Vyhasnou a poprvé splynou s krajinou, aniž by ji ovlivňovaly.

Oranžové mechy opět zezelenají, žluté borovice uschnou a rudé vrcholky kráterů se rozvíří do všech světových stran. Některé beze stopy zmizí, nezanechaje nic, než pár vzpomínkových obsidiánů. Memoáry občasného strůjce jiskrných ohňostrojů, nebo hůře, nositele okamžité zkázy a zániku celých civilizací.

Ty, které zuřivě bouřily za života, jsou většinou natolik vyčerpané, že taková vzpomínka musí postačit.

Spáči, kteří však po dobu své žhavé existence spokojeně snili a nikdy tak nevyužili ničivý potenciál, po vyhasnutí přetrvávají.

Ve chvíli, kdy zanikne poslední jiskra, vše na okamžik pohltí neproniknutelná tma, těžká a s odérem síry, jako by sopka na rozloučenou prudce vydechla oblak dusivého prachu.

Hmota, která následně vyplní celé nitro kráteru se ani zdaleka nepodobá bobtnající lávové kaskádě, svému načepýřenému předchůdci.

Je hebčí. Jemnější. Na dotek chladivá, nespálí ani horkem ani mrazem.

Vyplní celé tělo vyhaslého vulkánu a ztuhne.

Netrvá dlouho a okolí formy na povrchu potáhne spletitá síť jemných prasklinek, táhnoucích se až do samotného středu.

Zvrásnělá krusta se sama začne odrolovat, v jádru opět zabliká tlumené nachové světlo a odlitek sopky po probleskujícím představení procitne.

Zamžourá a protáhne si ztuhlou šíji.

Následně zvedne své obří tělo na dlouhých končetinách a vymaní ho tak ze spárů navátého černého štěrku.

Už to není ona. Už není nebezpečná.

Postaví se na všechny čtyři a rozhlédne se po okolí.

Zkusmo potěžká mohutné kopyto a učiní velice váhavý krok vpřed.

Duch sopky prospal mnoho staletí, tak se na nově získaných nohách cítí poněkud nejistě.

Jakmile je však ovládne, napřímí se do plné výše, aby se rozkoukal v krajině plné kráterů a zvolil si směr.

Čeká ho dlouhá cesta bez cíle.

Lidé říkají, že tak se rodí sopeční duchové, “ti, jež kráčí lávovými poli”. Na místech se zvýšeným výskytem sopečné aktivity jich bývá víc, takže lze narazit na celá stáda, konvoje mírumilovných velikánů.

Zajímavý je také stín, který vrhají. V místech, kde se Gangandi dotýkají země, zrcadlí okolí. Sami navzdory obrovskému tělu žádný nemají, ostatně by se to u ducha ani nepředpokládalo.

Stejně tak nehledě jejich velikosti či historii, jsou zcela neškodní.

Bloumají sírou načichlou krajinou a udusávají vulkanické sklo, aniž by narušovali přirozený řád neustále se proměnlivé, tepající scenérie.

Klidní tuláci kontrastující v cholerických a nepředvídatelných končinách.