Lumínek Letochodný

Kategorie : Časoběžci 

Řád : Proměnliví

Když už jsem se pomalu chtěla vracet z úpatí kráteru sopky, odkud jsem na obzoru v dálce pozorovala sunoucí se konvoje Gangandi překračující pásy čerstvě napadaného popela, zaznamenala jsem podivný pohyb okolo jejich mohutných končetin.

Jakoby se tudy v nepředstavitelné rychlosti prosmýkl přízrak a v sekundě zase zmizel.

Zprvu jsem tomu nepřikládala velikou váhu, byla jsem unavená a oči mi pomalu začínaly mžourat do hledáčku fotoaparátu, takže jejich důvěryhodnost s každou další uplynulou minutou klesala a já věděla, že už toho dnes viděly dost.

V tu chvíli se však přelud objevil znovu, a s cvaknutím závěrky zmizel stejně rychle jako před pár okamžiky.

Stáhla jsem foťák ze stativu a začala listovat posledními fotkami.

Nic. Láva. Kámen. Láva. Gangandiho zadek. Láva.

Zklamaně jsem se posadila do tureckého sedu a začala projíždět i zbylou sérii fotografií pořízených za posledních pár hodin.

Slunce se nebezpečně choulilo k obzoru a od úst mi začaly stoupat chladivé obláčky páry. Bylo načase opustit usínající sopečný kráter a vydat se přes lávová pole zpět, než padne nekompromisní tma. Vzduch kolem mě začal praskat zimou a já utíkala přes ostré výběžky zpět k místům, kde zůstalo moje auto.

Cesta mi utekla až podivně rychle, beze strachu z černé krajiny, kterou teď už pomalu osvěcovala pouze moje čelovka a vycházející měsíc. Hlavu mi zaměstnávala jediná myšlenka. Co to bylo? A bylo to vůbec něco?

Druhý den jsem vstávala brzy. Ještě před východem slunce jsem seděla za volantem a společnost mi dělala termoska s horkou kávou na sedadle spolujezdce.

Chtěla jsem se k lávovým polím dostat před úsvitem a zachytit poslední opozdilé Gangandi, kteří táhli směrem na jih. Trvalo mi dlouho najít tak veliké stádo, a tak jsem plánovala pobýt ve společnosti gigantů i posledních pár hodin, než se dostanou hlouběji do nevyzpytatelných končin ztuhlé magmy. Tam, kam si za nimi netroufnu... Do míst, která spolkla životy spousty zvědavých opovážlivců.

Bezesnou bych dnešní noc rozhodně nenazvala.

Večer jsem ještě jednou pečlivě prošla zachycené fotografie a našla, co hledala.

Důkaz. Podivný stín v oblasti Gangandiho přední mohutné tlapy. Neměl původce. Nebylo to smítko na čipu.

Jednoduše tam neměl být.

Zaparkovala jsem na okraji kamenných vln a vydala se směrem ke známému kráteru, ze kterého konvoje pozoruji posledních pár dní.

Usadila jsem se na deku a nalila si horkou kávu, která na pár okamžiků přebyla všudypřítomný sirný zápach.

Když se slunce vyhouplo na obzor, zhasla jsem čelovku a přesunula se ke stativu.

Prošel první opozdilý tulák.

Gangandi byl drobnější, hřbetem jemně zbarvený do ruda a téměř placatý hrb vypovídal o tom, že jeho zesnulá sopka se v dobách své slávy příliš nečinila. Dlouhé nohy se ploužily krajinou a po každých pár krocích se zastavil. Konvoj mu už včera utekl a on luštil z jejich stop.

Takové oživlé sopky se většinou stávají sólisty, aby nebrzdily stádo, ovšem tento vypadal, že stále touží své druhy dohnat.

Opět nakročil znaveně chodidlo a v tu chvíli se mu nepřehlédnutelně kolem zadní nohy prosmýkl ten samý stín, který jsem spatřila předchozí den na fotografii.

Neblázním.

Vymrštila jsem se ze sedu a natáhla dlaň po dalekohledu.

Bleskově plynoucí čas se zastavil a v uších mi začaly praskat jednotlivé sekundy zatajeného dechu.

 Chodci se mezi nohami proplétali dva, vytáhlí tvorové na čtyřech podivně gumových končetinách a dlouhým ocasem, kterým švihali ve vzduchoprázdnu. Dva. Tři. Jeden...?

S nadšením jsem sáhla po foťáku a převrhla si tak do klína hrnek s kávou. Vařící nápoj mě probral ze snění, a než jsem se vzpamatovala, v hledáčku byl zas a pouze putující velikán.

Osamělý, na první pohled jediná živoucí bytost, která ten den táhla skrze měsíční krajinu. Což ale nebyla tak docela pravda.

Urychleně jsem naházela věci do batohu, popadla stativ a rozeběhla se skrze ostré krátery blíž ke Gangandimu. Nikdy jsem doposud neporušila uctivou vzdálenost tichého pozorovatele, abych náhodou nenarušila plynulý pochod a řád stáda, ovšem stádo už dávno odešlo a tenhle jedinec vypadal, že si dá každou chvíli další pauzu.

Když mě zaregistroval, utíkající a zakopávající na nebezpečném povrchu, potřásl mohutnou hlavou a nezaujatě dál zkoumal pomalu mizící stopy jeho druhů.

Kolikrát jsem v tom nekoordinovaném běhu uklouzla už nespočítám. Pokud jste se někdo pokoušel o maraton skrze lávové pole, jistě tušíte, jak příjemný terén skýtá.

Odřela jsem si zápěstí i koleno, když se mi pod nohami uvolnila lávová suť a já sklouzla o pár metrů níž do prohlubně, která mi na okamžik znemožnila výhled. Tělem jsem chránila objektiv a dlaně si pořezala od hrubých výběžků ve snaze se zachytit.

Pokud jsem tvory nevyplašila nadávkami, které mi chtě nechtě vyklouzly z úst a rámusem sunoucích se uvolněných kamenů, jedno je jisté - bázliví rozhodně nebudou.

Rozmrkala jsem slzy bolesti, zkontrolovala funkci foťáku a začala se škrábat z lávového příkopu. Když jsem stanula na vrcholu, cosi se kolem mě prohnalo s takovou rychlostí, že mě prudce rozvířená tlaková vlna znovu málem odporoučela do již jednou navštívené propasti.

Jen tak tak jsem se v předklonu udržela na místě, zvedla zrak a zalapala po dechu.

Napotřetí jsem ucouvla až na samotný okraj.

V těsné blízkosti mě pozorovaly dvoje zvědavé oči. 

Odborný zápis :

Lumínek Letochodný je neskutečně fascinující tvor.

Na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout až neuvěřitelnou rychlost 5 995 849 metrů za sekundu (což je jedna pětina rychlosti světla - 299 792 458 m/s).

Viditelné světlo o vlnové délce 380-760 nm vyvolává v lidských očích zrakový vjem a nachází-li se tedy Lumínek ve své klidnější fázi, lze ho spatřit, ač ztěží. Na první pohled by se tedy dalo mluvit téměř o dokonalém přemisťování.

V nižší rychlosti mnohdy vznikne optický klam, kdy namísto jednoho vidíme dva, potažmo tři a více. Jeho odraz se na necelou milisekundu zamrazí ve zpomaleném pohybu a posléze se rozplyne...

Proto, i když se zdá, že jsme narazili na celou kolonii Lumínků, se může jednat pouze o jediného neposedu.

Jeho anatomie se vyznačuje štíhlým hbitým tělem na dlouhých končetinách, které ústí v podivně rosolovité, na první pohled gumové, prsty. Na každé tlapě má pouze dva a díky poddajné konstrukci (zdá se, že v nich postrádá kosti a ty jsou zřejmě nahrazeny vysoce flexibilními chrupavkami) snadno překonává ostré kamení ztuhlé magmy, aniž by se zranil či uklouzl. Prsty se při doteku tvarově uzpůsobí a vyplní prostor mezi tlapou a terénem, takže jej dokonale obemknou a znemožní případné zavrávorání či pád.

Podíváme-li se velice zblízka na jejich neustále se proměňujících špičkách, můžeme spatřit drobné přísavky, podobně jako to mají ve zvířecí říši hlavonožci.

V mrštnosti a ladných přesných pohybech Lumínkovi napomáhá blanitá hřbetní plachta, kterou roluje a vypíná dle potřeby a dokáže se tak přenášet i míle daleko skrze drolící se nestabilní suť. Dokonce byl spatřen případ, který díky ní překonal bouřící živou lávu a dostal se až do samotného centra kráteru aktivní sopky. Z toho lze vyvozovat také vysokou škálu termoregulačního sloupce.

Stejně jako jeho vzdálení příbuzní, Chňapkolapky Bludiční, i on disponuje dvěma tykadly, kterými rekognoskuje terén a zaznamenává si ho do spletitých map pod kůží. Je tak vysoce adaptabilní na zrádné podmínky, ve kterých vyrůstá, neboť bez vysoce vyvinutého orientačního smyslu by brzy zahynul v jednotvárné a nekončící sopečné krajině.

Dále pak je třeba zmínit i tisíce světélkujících šupinek, jež pokrývají něco přes sedmdesát procent jeho těla a díky nimž částečně absorbuje a zároveň odráží paprsky spalujícího slunce, které mu dodávají energii (v podstatě takové živočišné solární panely) a umožňují mu bezpečný pohyb ve tmě.

Proto, pokud je spatřen z větší dálky a není v přílišném pohybu, může vypadat jako plamínek oslnivé záře poskakující mezi krátery. Mnoho cestovatelů ho již v minulosti zaměnili za fatamorgánu, či blud způsoben úpalem.

Už asi chápete, proč jsem tímhle tvorem byla tak fascinovaná.

Jeho evoluční stádium je neskutečné! Narazit na tak dokonalou bytost se vám nepoštěstí každý den.

Nemluvě o tom, že Lumínci vůbec nejsou plaší, ba naopak.

Dvě obrovské oči se přiblížily ještě o něco blíž a tvor zhluboka nasál vzduch do rozšířených nozder.

Uvědomila jsem si, že přestávám dýchat a moje tepová frekvence se snížila na minimum. Nechtěla jsem neuváženým pohybem stvoření vystrašit či vybídnout k útoku, a tak jsem mu s poněkud fialovým odstínem na tváři oplácela dlouhý pohled, aniž bych jedinkrát sklopila zrak. Čas mezi námi zlenivěl, a já s pokorou hleděla na překrásné stvoření, netušíc co od něj očekávat. Adrenalin v mém těle počal pozvolna nahrazovat rozlévající se klid. Dlaně se mi přestaly potit a já se odvážila vydechnout.

Tvor jen zamrkal a jemně do mě šťouchnul na dotek semišovým čumákem. V každém jeho gestu byla elegance. Pozvedl tlapu a ťuknul mě podivně tvárným prstem do paže.

Bylo načase se probrat.

Opatrně jsem se podepřela lokty a vyškrábala se opět na nohy. Natáhla jsem roztřesené prsty k jeho čenichu a on mi namísto toho, aby před pohybem ucuknul, vyšel vstříc.

Pohladila jsem ho po dokonale tvarované hlavě mezi tykadly a posunula dlaň směrem po krku. Nikdy jsem k žádnému objevenému stvoření doposud nepocítila takovou náklonnost.

V letmém pohlazení se mísilo tisíce pocitů a v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem na nehostinné planině nalezla přítele.

Poprvé jsem přestala být pouhým pozorovatelem.

Proslýchá se, že získáte-li si jeho důvěru, dovolí vám usednout mezi blanitá křídla a stát se svědky zapovězeného cestování časem.

Neopouští svou krajinu, dokud nenalezne důvod ji opustit. Jezdce, jež odpovídá jeho představám. Každý Lumínek je myšlením unikátní a proto jezdec nikdy není pánem, nechce-li.

Nelze ho přinutit, zkrotit či ovládnout.

On i měsíční krajina mluví stejnou řečí, a toužíme-li ji bezpečně propátrat, musíme prvně porozumět té jeho.

Pokud nalezne ve svém potenciálním jezdci soulad nezáleží na krajině, kde se narodil. Následuje oddaně svého druha za její hranice a začne se adaptovat na ty, kterým jde vstříc.

Jeho jezdci se tak dostane největší pocty.

Bezmezné oddanosti.