Rozesedník Královský

Kategorie : Vejconoši
Řád : Drakotvární

Hele, co to tam pozoruješ?

Rozesedníka Královského.

Cože?

Horskou slepici.

Jo, aha.

Víte, že se vrcholky hor pokradmu zmenšují?
Každým rokem je to téměř o půl palce.
O některé dávné Giganty byste mohli zakopnout, na jiné s chutí lezeme a pyšníme se dotekem vrcholku, jenž je však v dnešní době mnohem více dosažitelný.
Stín, který halil vesnice na úpatí, je dnes vidět většinou při východu či západu, ale v minulosti po celý den nezmizel, jelikož špičky hor převyšovaly samotné slunce.
Kdo chtěl tyto pustiny obývat, musel se naučit žít v jejich věčném stínu.

Někdo to nazývá (erozí), tedy jakýmsi přirozeným sesuvem půdy.
Pravda je však trochu jinde, minimálně naředěná, jelikož určité skalní kotliny má na svědomí jedinec, který by se svou váhou vyrovnal samotné hoře.

Místní k nim příliš úcty nechovají. Nejen, že jim občas rozsedne horskou chatku či v horším případě zbloudilé běžkaře a milovníky zimních sportů, ale ještě ke všemu po sobě všude zanechává zmrzlé vejce, která nejdou tak snadno odklidit a musí se vyčkat na jaro (nebo je odtáhnout z lyžařských kopců za pomoci rolby).

Nestane se často, že se z takového vajíčka vyklube Rozesedník.
Většinou stihne roztéct dřív, než je skořápka připravena k puknutí a tvor uvnitř dostatečně vyvinutý.
I to je důsledek menší nadmořské výšky, kterou si paradoxně Rozesedníci sami způsobují, či tomu minimálně napomáhají.

Pokud na něj narazíte v našich horách, je tu pravděpodobně pouze na výletě, nebo se zatoulal, jelikož ve větších koloniích dnes žijí opravdu a především v pohoří zbylých Gigantů (rozumějte Alpy, Andy, či Himaláje).

Pokud ovšem dozraje do dospělosti, bývá mnohdy mohutnější, než samotná hora jeho zrodu, a tak ji svou vahou začne pomalu, ale jistě, udusávat do země.
Trvá to tisíciletí a důsledky oko jednoho života nikdy nezaznamená.
Ovšem půjde-li to takhle dál, z některých zbylých Gigantů by se mohly stát směšné hrbolky.
Dosažení vrcholu Mount Everestu tak pravděpodobně za tisíc let nebude stejný úspěch, jako nyní.
Kdo ví.
Štěstí, že Rozesedník Královský opravdu neosidluje každé pohoří a do menších, dávno rozsednutých, hor zavítá jen zřídkakdy.

Na druhou stranu, ne jednomu stačí i ty naše Krkonoše a je rád že je rád. Vděčný za to může být právě takříkajíc Horské slepici.
I přes majestátnost a královský původ tohoto tvora mu totiž v horách nikdo neřekne jinak.
Bohužel si to s místními rozházel svou těžkopádností a tento vztah se zdá být nenapravitelný.

Pozorovat ho z povzdálí a doufat, že neučiní krok vedle, směrem k vám, je stejně riskantní, jako stát na úpatí laviny a zlehka podupávat.

Spatříte ho tedy většinou doslova i metaforicky “na hraně”.
O to víc je ale tento zážitek unikátní.
A kdo přežil potkání Rozesedníka Královského a měl chvíli na to ho s bušícím srdcem pozorovat, už nikdy nevysloví jeho hanlivou přezdívku “Horská slepice”.

Ze strachu?

Ne.
Z úcty.