Siku Ostrošlapý

Arktický motýl

„Povídá se, že Siku Ostrošlapý je jeden z nejkrásnějších tvorů Vetkaných světů. Po jeho spatření musím potvrdit, že je tomu tak.“ – neznámý dobrodruh.

Elegantnějšího tvora v zamrzlých končinách patrně nenajdete. Po ledu se potuluje pohybem nápadně připomínajícím let kolibříka, trhavě, mihotavě až úsečně, a přesto s drtivou neomylností každého zvoleného kroku. Je tam a mrknutím oka o pár metrů dál. Co se odehraje mezi tím? Kdo ví.

V každém jeho pohybu je však ukryta něžnost a posvátná pokora k povrchu pod sebou. Jeho domovem jsou ledovce, o jejichž zdraví pečuje, a proto byl evolučně vybaven kopýtky tak uzoučkými, že si je nejeden splete s jehlicí rampouchu. Ústí hrotů jsou sotva širší než šicí jehla, na oko křehké, a přesto hravě udrží celé robustní tělo.

Siku vkládají nohy pečlivě do mezer žebrový ledovce, do průrev jen o píď větších, než je obvod jejich nohou, a bleskově je vytahují bez zanechání jediného škrábance na frigidním povrchu. S hodinářskou přesností, jako by se v útrobách ledovce nikdy neocitli, a zároveň prakticky bez jediného zastavení, aby nezatěžkali povrch příliš dlouho. Vznešeně tančí mezi zmrzlými vlnami a ne nadarmo se jim přezdívá arktičtí motýli.

Celou už tak fantaskní scenérii doplňuje kulisa všudypřítomné mlhy, která se přelévá do ledovcových kaňonů a průrev mezi jejich kopyty. Ve skutečnosti jde ale o tekutý dusík, který Siku mohou vypustit skrze okem téměř nepostřehnutelné výdutě ústící na špici kopyt (tedy nejblíže zemskému povrchu). Jeho teplota je -196 °C, a za jeho pomoci, zvlášť v letních měsících, v rámci možností zamezují tání ledovcových plání a znovu zpevňují rozbředlé ledovcové struktury. Pakliže se ocitnete v jejich přímé blízkosti, je radno zhodnotit míru nebezpečí, kterému se vystavujete. Siku by člověku záměrně neublížili, ale když si vás nevšimnou a začnou povrch zmrazovat, je možné, že se nechtěně stanete součástí ledovce. Myšlenka na globální oteplování bude to poslední, co vám přijde na mysl, ač možná ve zcela jiné korelaci.

Mimo typicky štíhlé nohy se neomylně vyznačují dalšími prvky, z nichž nejvýraznějšími jsou dlouhá přijímací tykadla, zachycující veškerý šum z okolí. Už jsme se s nimi setkali u velmi vzdáleného příbuzného, Lavataje Orchestrálního, a fungují vlastně na podobném principu. Lavataj svá tykadla využívá pro citlivé zachycení zvuků, které následně přetváří v líbeznou hudbu, kdežto Siku je nastavují vstříc lupání a praskání zamrzlé krajiny a dlouhodobě bedlivě sondují a zaznamenávají zvuky ledovce. Díky perfektně vyladěnému sluchu jsou následně schopni na míle daleko včas predikovat, kdy některé z hlubinných žeber ledovce zasténá, jelikož ztratilo příliš opěrných pilířů a hrozí tak přímé zhroucení nádherně klenutých oblouků vnitřních jeskyň, podemletých tekoucí vodou. Hůře k odlomu nemalého kusu ledovce jako takového. Přispěchají a lanem stonásobně pevnějším, než které byste upletli ze všech pavoučích sítí světa, opředou hrozící odlom a síťovinou ho opět zastabilizují. Určitě si vybavíte lanové konstrukce visutých mostů, případně pyramidy na dětských hřištích, na kterých jsme si všichni někdy hráli. Stejně důmyslně Siku ukotví velké kusy ledovců a zabrání tak jejich zániku.

Pokud bychom se víc pídili po jejich původu, jméno Siku pochází z gronštiny, takže tušíte správně, že jim ho dali tamní obyvatelé, Inuité. Jejich jméno ve Vetkaných světech nám naproti tomu zůstává skryto. Stejně tak na tomto kontinentě došlo i k prolnutí světů a k návštěvě prvního arktického motýla. Na severní části Grónska, ve vnitrozemní oblasti ledovce Sermersuaq, který pokrývá zhruba 80 procent povrchu této zamrzlé země, se struktury dotkly a nekonečná sněhová pokrývka přitáhla Siku do minimalistického světa, který byl stejně krásný a zároveň podobně drsný, jako jejich vlastní podstata. Zalíbilo se jim tam natolik, že hranice překročila početná stáda a postupně se rozšířila po celé oblasti Grónska. Na lidi narazili teprve v oblasti Qaanaaqu, menší rybářské osadě, kde s nimi začali žít v symbiotickém vztahu a později přesídlili až do úrovně hlavního města Nuuk.

Ledovec představoval po staletí jediný druhý domov pro tyto půvabné tvory, avšak s postupem času se jeho okraje a přímořské ledové kry začaly vlivem klimatické změny odlupovat. Někteří Siku tak byli spolu s nimi nemilosrdně vystaveni dlouhé a náročné cestě přes Grónské moře, taženi silnými větry v oblasti severního Atlantiku, načež zakotvili na hranici nové, neprobádané země – Islandu. Arktičtí motýli tedy nejsou původními obyvateli islandských ledovců, nedošlo zde k prolnutí světů (minimálně ne v této oblasti), ale vnitrozemní podmínky rozmanitého ostrova jim umožnily poměrně snadnou adaptaci a dostatečný prostor pro život. Tady se projevila pravá povaha Siku a tito tvorové začali o islandské ledovce pečovat s tou nejčistší láskou a pokorou k jejich životnímu prostředí. Bohužel, stejně tak teprve tady zjistili, co to znamená, když se jim hranice jejich útočiště nenávratně smršťují.

V roce 2014 jich přišlo o domov na desítky, když se jim ledovec Okjökull doslova roztekl pod kopyty. Spousta z nich musela urazit další dlouhou a náročnou cestu skrze nehostinné prostředí nekonečných sopečných polí, uprostřed léta a bez jediné sněhové vločky, která by ochladila jejich na jednu stranu odolný, a přesto v teplých podmínkách velice náchylný organismus. Polovina toto přesídlení nepřežila a pouze šťastlivcům se podařilo dostat až na hranici ledovce Vatnajökull, který se jim stal útočištěm a kde se setkali s dalšími svého druhu. Dnes už je tento ledovec jediným, kde je lze na Islandu spatřit. Vzhledem k jeho rozsáhlosti odtamtud stále ještě přichází zprávy životě, počtech i počínání motýlích stád. Neochvějně a láskyplně pečují o to, co jim zbylo, a co část z nich zřejmě až do poslední chvíle bude zarputile nazývat domovem.

Jak už bylo ale řečeno, podmínky pro život se jim každým rokem rapidně zhoršují.

Zda Sikoriho* ještě někdy spatřím v těchto místech, netuším.

Byla jsem tu poprvé před devíti lety a mohla se dotknout ledovce přesně v tomtéž místě, kde nyní stojím. Teď je mezi mnou a jeho počátkem rozbředlá ledová kaše, kterou nezachrání ani precizní podpůrné konstrukce a já slyším pukání a praskot až sem, jak led taje. Je únor.

Byly tu tisíce let, a teď je klidně možné, že v příštím století se ti, kteří zbydou, budou nuceni stáhnout nazpět do Vetkaných světů. Tím bychom, mimo jiné, přišli o vazby s nádhernými, pečujícími tvory, jejichž motýlí tanec vám z více důvodů bere dech. Díváte se totiž na bytost, která své poslání zasvětila péči o prostředí, jež je vizuálně absurdní, krutě krásné a křehčí, než se na první pohled zdá. Je to prostředí nebezpečné pro život a zároveň pro život nepostradatelné.

Před dvěma dny jsem ale zahlédla mezi ledovci poskakovat velmi malého Siku, zřejmě pár dnů staré mládě, což mě překvapilo. Stále se rodí noví. Dokud tomu tak je, věřím, že existuje šance, aby i další generace lidí vyrůstaly po jejich boku a možná společně s nimi tento proces tání ledového království zpomalily, ne-li zcela zastavily.

Výpověď dalšího z cestovatelů a kronikářů Vetkaných světů.

(* jméno arktického motýla na fotografii v popředí; někteří se s lidmi začali vídat natolik, že si vytvořili osobnější vztahy)

Rychlý záznam siluet Siku, kteří vytváří bytelnou konstrukci a ukovují kus ledovce, kterému hrozí přímé zhroucení. Díky této precizní práci přečká léto až do zimy, kdy chlad opět zamrazí částečně zkapalněný ledovec.