Lavataj Orchestrální

Maestro, bez klasifikace a řádu

Jaké to je? Být nohama na zemi?

Nevím.

Nikdy jsem nohama na zemi nebyla.

Namísto toho mi bylo nabídnuto pozvání na koncert.

Po desítce kilometrů jsem odložila pomyslný kabát do šatny a vystoupala přímo na balkon.

Surrealististická scenérie všude kolem mě mi jen potvrdila předtuchy nezapomenutelného podvečera pod širým nebem.

Kulisy tvořily navršené kopce rudého písku, které se v bezvětří rozverně převalovaly jeden přes druhý. Celé orchestřiště halil mihotavý opar z lesknoucích se zrníček a dodával tak scenérii noblesnosti.

Minutu před zahájením se zatáhla opona. Neposkvrněnou oblohu pokryla temná mračna a vytvořila kontrastní pozadí rudým dunám, která se začala chvět…

Sopečný kráter se bezzvučně rozvibroval a první dunu protnul dlouhý špičatý bodec, připomínající dirigentovu hůlku. Mistr nenechal své diváky dlouho na pochybách a krátce na to se hůlka rozvinula do ohromného vějíře, jež se v téměř neviditelném tempu roztočil po směru hodinových ručiček. V sekundě tak v duně vyhloubil otvor dostatečně široký na to, aby se jím ladně prosmýkla celá filharmonie.

Existuje orchestr, který probudí spící sopku a následně ji znovu ukonejší ke spánku.

Rozbouří její nitro k hranici erupce první činorodou symfonií a utiší závěrečnou klavírní sonátou. Tvor vzhledově evokuje nejeden hudební nástroj a v průběhu vystoupení přestavuje své orchestřiště tak, aby vyhovovalo aktuální skladbě.

Jelikož pochází přímo z útrob sopečného kráteru a jeho nitrem protéká vroucí magma, vnější schránka neustále problikává. Dle intenzity zrovna hrané symfonie se dokáže rozžhavit do palčivě rudé až je pohled na něj téměř oslepující, nebo jen mihotavě světélkuje pod povrchem.

Za čelistí mu vyrůstají dvě dlouhá tykadla, která na sebe navazují hřbetní ploutev tvořenou sítí strunek. Ta nejen že přenáší zvukovou frekvenci, ale zároveň jí v tom samém okamžiku ladí a hýčká mezi tykadly tak, aby se zvuk odrážel jak má a nerezonoval. Vyfiltruje pouze perfektní tóniny bez známky zašpinění a faleše. Taktéž vějíře, které tvora obklopují, neslouží jen k pohybu sopečnou dutinou, ale regulují vnější zvuk kolem sebe puntičkářsky vypočítanými pohyby a náklony, aby finální skladba vyzněla ničím nerušena.

Kdo je dirigentem bouřící se krajině? Jak vypadá orchestr, kterému narostla křídla?

Čí jeviště tvoří sopečný kráter?

Tvoru, jehož koncert jsem měla možnost navštívit, se přezdívá Lavataj Orchestrální. Místní mu však často říkají jednoduše Maestro, a pokud je uslyšíte tento termín zmínit, můžete si být jistí, že nemluví o nikom jiném.

Kdysi existovali desítky, ne-li stovky, a co sopka to zákulisí, ovšem v dnešní době jich zbylo pomálu… Jsou to sólo umělci, nikdy se nedružili, aby se vzájemně nerušili a každý z nich vyžadoval vlastní prostor pro své vystoupení.

Postupem času ale začali mizet, až zbylo jen pár posledních.

Nalézt je není nemožné, pokud chtějí být nalezeni, zašlou pozvánku. Její podoba se vždy liší, záleží na kreativitě jednotlivých Lavatajů.

Ovšem bez obecenstva není koncertu a to si moc dobře uvědomují.

Jsou to hrdí tvorové a tvorba je pro ně vším.

Když zazněly bubny v kombinaci s harfou, nevědomky jsem se zvedla z písečné duny a natáhla prsty blíž k jednomu z rozvinutých vějířů… Touha dotknout se zvuku byla nepopsatelná. Doposud jsem si myslela, že hudbě nerozumím. Zároveň si jsem jista, že jsem se s podobným druhem hudby ještě nikdy nesetkala.

Stačil nepatrný krok, sotva jsem odlepila špičku a rozvířila nehybný písek…

Půda pod nohama zmizela.

Vzduch se rozechvěl, obraz rozmazal a já byla vtažena do víru pocitů a vjemů, bez možnosti je rozklíčovat. Ztratila jsem zrak a vládu nad vlastním tělem. Rudá krajina se rozplynula stejně, jako Lavataj a jeho podium.

V prázdnotě jsem zanedlouho spatřila pokřivené osnovy plné tonů, které se proplétaly jedna přes druhou. Nikde nezačínaly ani nekončily, kousaly se do ocásků a hemžily se ve spletitých uzlících. Vázaly smyčky, rozplétaly řetězce, utahovaly a přetrhávaly vlákna. Precizně tkaly rozsáhlé sítě, aby následně škubaly jejich oka.

Neslyšela jsem.

Viděla jsem hudbu.

Když jsem se probrala, rozkřičelo se nemilosrdné ticho. Můj oblíbený oxymoron nabral nového významu. Netuším, kolik času uplynulo…

Maestro opustil podium a zanechal po sobě směsici dojmů tak intenzivních, že jsem ještě chvíli bez hnutí zůstala v hledišti a mezi prsty prosévala jemný písek. Tiskla jsem ho v dlani a přemýšlela nad tím, co je a co není reálné.

Koncert skončil.