Nesmysl Všem(o/lžný)

(Věnován dětem i dospělým a především každému, kdo o toho svého nedopatřením přišel.)

Jako malá jsem mluvila se stromy.

Odpovídaly, ačkoliv ne všechny.

Některé hlasitěji, jiné jen šepotem a veliká spousta z nich mlčela.

Vedli jsme zdlouhavé konverzace, zdravila jsem je pokaždé, když jsem procházela okolo, ptala se jich na jeden ze stovek prožitých dní, obvazovala zlámané větve a kořeny, zalévala uschlé výhonky…

Mluvím s nimi dodnes.

Pamatujete na dětství?

Na okamžiky, kdy se ve vašich představách odehrávaly tisíce dobrodružství a příběhů, zatímco vy jste s klackem v ruce běželi po lese, v dlani tisknoucí rukojeť meče z mithrilu, pronásleduje nepřítele mizejícího v houští?

Objevovali skryté světy, cestovali v čase, hráli s obry na schovávanou, vyřezali z kůry člun, abyste ho následně proměnili v pirátskou loď? Prozkoumali hlubiny moří na jeden nádech a když přišla zima, sbírali šupiny ledových draků?

Přestaň si vymýšlet.

Hloupost, vždyť to neexistuje.

To není možné.

Postupně se z rukojeti obávaného meče pod kůži začaly opotřebením zahryzávat třísky, jazyk stromů přestal být srozumitelný, nepřítel zmizel v houští nadobro, dračí šupina se roztekla u krbu a čas už nešlo přelstít.

Nebo se mýlím?

Fantazie…

Zrodí se z její jediné kapky.

Neuchopitelný, zamlžený, nijaký. Proud myšlenek a pocitů postupně se zamotávající do klubka. Nabaluje na sebe zvědavost a kutáleje se čím dál tím závratnější rychlostí mu náznak logična tvaruje úzké končetiny.

Stačila myšlenka a klubko zprudka zastaví.

Odrazí se od zkušenosti a vyklestí z pevné sítě navršených nitek hlavu. Natáhne krk. O něco dál. O něco výš. A ještě o kousek.

Paměť zahraje svou úlohu a propojí se s představivostí tak, že se z prapodivného klubíčka vymotá tvor.

Závěrem mu příměs údivu a zvědavost z právě vzniklého díla vymodeluje křídla téměř průhledná křehkostí nevíry, a přesto dostatečně silná na to, aby drobného tvora unesla a nechala ho dál pátrat.

A tak se střetnou tváří v tvář. Tvůrce a jeho výtvor.

Tvor křídly láskyplně obejme svého majitele, vloží mu do rukou meč, ukáže dinosauří stopu, okouzlí ho dračí šupinou nebo pomůže vyštípat z pařezu kormidlo korábu.

Buď kým chceš. Všechno je možné.

Stárnou si bok po boku, a zatímco se malý člověk učí novým zkušenostem, tvor sílí, formuje se, vybarvuje. Dokonce získává své první jméno.

Nesmysl. Ten nejkrásnější.

Je všudypřítomný na každém kroku, pomáhá vymýšlet smyčky a dějové linky, utíkat z reality, budovat a bořit, snít…

V průběhu času se Nesmysl mnohokrát po cestě potká se svými druhy.

A není jich málo.

Někteří jsou podobně mohutní a barevní jako on, jiní dorostli do průměrných rozměrů. Pastelové barvy jim potáhl šedavý filtr a další se dokonce každým dnem scvrkávají do menší a menší schránky. Jsou matní, vážčí křídla jim zakrněla, ztratili schopnost letu. Tito jedinci postupně průhlední, dokud se doslova nerozplynou před očima nahrazeni silnější obludou.

Racionalitou.

Pravdou zůstává, že málokterý Nesmysl se dočká opravdové dospělosti.

Když se mu to podaří, dohlíží na svého tvůrce po celý život, láskyplně a z povzdálí, nadále bohatě sycen jeho otevřenou zvědavostí. Naopak těm, kterým se ze života vytratí zcela, zůstane pouze otisk ve formě zamlžené vzpomínky na dětinské hry, které do dospělého světa nepatří.

Není ovšem vyloučeno, že se i ve svém nejpokřivenějším vybledlém stavu může nasytit z pouhého zrníčka nevysvětlené fascinace a začít opět růst. Zachránit se, než se definitivně vypaří stejně jako mlha z rána.

Nesmysl je tvor fantazií zhmotněn a fantazií uchováván.

Otázka na závěr je prostá.

Jak se daří tomu Vašemu?

A vůbec, věříte mi to?